V rámci projektu Erasmus+ jsem dostal příležitost provést týdenní návštěvu partnerské školy CDP San Bartolomé v Malaze ve Španělsku. 

Mým prvotním cílem bylo navštěvovat hodiny informatiky a tělesné výchovy a zároveň se pokusit o sběr dat za pomoci dotazníku a rozhovorů se studenty. Když jsem do Španělska s těmito plány přijížděl, měl jsem představu, že španělský školní systém bude podobný tomu českému. Ovšem při střetu se španělskou realitou musely mé plány dojít menších či větších úprav. 

Škola San Bartolomé, kterou jsem navštěvoval, je součástí sboru škol založených na učení Dona Boska. Tyto školy jsou speciální tím, že pokrývají všechny úrovně vzdělávání. Jednoduše v jedné školní instituci máte školku, základní školu, střední školu i vyšší odbornou školu. Vše na jednom místě. Takže děti zde mohou plynule přecházet ze školy na školy, bez změny prostředí a kamarádů.

Do konce základní školy není oproti našemu systému velký rozdíl. Po jejím ukončením žáci pokračují na dvouletém studiu, na jeho konci se píší srovnávací testy. Ty slouží jak k dokončení středního vzdělání, tak zejména jako přijímací zkoušky na další studium. Tato „maturita“ se píše primárně ze tří předmětů – španělštiny, matematiky a historie – případně z dalších zvolených předmětů. Z každého předmětu je zapsána známka (pro Španěle 0, 2.5, 5, 7.5, 10). Průměrem těchto známek vzniká číslo, které je potřebné pro přijmutí na další studium.

Tento systém má ovšem jednu pikantnost. Pokud získáte třeba ideální průměr 10, ale budete moc dlouho otálet s přihlášením, může se vám stát, že vás s přihláškou předstihnou ostatní buď s nižším, ale dostatečným průměrem. Jak nezapomněl jeden španělský student poznamenat, když mi vysvětlovat tento systém: „Když dosáhneš potřebného průměru, už záleží jenom na rychlosti“. 

Po teoretickém seznámení se španělským systémem byl čas se přesunout do praxe. Začal jsem hodinami tělocviku. Zprvu pouze jako pozorovatel a později i jako účastník. V Česku je často součástí tělocviku, že se vybere sport a ten se jde hrát. S čistou hrou jsem se ve Španělsku během týdne nesetkal ani jednou. Většinou se jednalo o cvičení zaměřená na motoriku, práci s balónem, koordinaci, u starších i kruhový posilovací trénink. Nezdálo se však, že by to holky ani kluky nudilo. Ano, tělocviky nejsou oddělené.  Další zajímavá část byla anatomická ukázka toho, jaké svaly se při daném sportu zapojují. Vypadalo to asi takto. Učitel si na začátku hodiny vybral jednoho studenta a začal na něm popisovat, kde má jaké svaly a jak pracují. Nic složitého, ale pouze praktická ukázka toho, jak bude vaše tělo za chvíli cvičit.

Velkým překvapením pro mě bylo zázemí a vybavení. Tělocvičny, nejsou potřeba, prší 2x ročně a když je velké vedro, tak se jde tančit do prostor školního divadla. Šatny? Zbytečné. Cvičí se v tom, co máš na sobě. Umělý trávník na fotbal? Proč, když máš vedle školy velké prašné hřiště. V porovnáním s tímto má naše škola sportovní vybavení hodné prvoligových týmů. 

Celé školní prostředí působí velmi uvolněným a přátelským dojmem. Příkladem, během jediné třicetiminutové přestávky se většina studentů vyhrne na školní dvůr, kde mohou hrát fotbal, basketball nebo jen tak sedět a povídat si. A co učitelé? Ti jsou tady také. Chodí mezi studenty povídají si s nimi a pozorují, co se děje. Nezvykem však pro mě bylo to, že učitelé do všeobecného chaosu moc nezasahovali. Prakticky skoro vůbec. Za celý týden jsem viděl pouze jednou, že učitel napomenul studenty. Bylo to v situaci, kdy studenti vykopávali balón do vzduchu a už hrozilo, že přeletí stěny čtyřpatrové školy.

Celkově jsem měl dojem, že oproti nám mají naší španělští spolužáci více svobody. Po dalším doptávaní jsem však zjistil, že můj první pohled byl poněkud zkreslený. Dalo by se celkově říct, že z toho, co jsem viděl, mají španělští učitelé menší strach, že si studenti něco fyzicky udělají nebo se jim něco stane. V tom existuje asi větší volnost než u nás.  Zároveň ale mají tvrdší tresty. Existuje určitá hranice, za jejíž překročení bude student potrestán. Viděl jsem za týden dva takové případy. Jeden byl při hodině tělocviku, kdy student úmyslně nakopl míč tak silně, že trefil auto na parkovišti. Trestem bylo, že si zmíněný asi třináctiletý student šel na zbytek hodiny sednout. Druhý případ se stal během oběda, kdy holčička předškolního věku protestovala a získala obdobný trest. Sezení v koutě po dobu asi patnácti minut. Nejsem schopný posoudit, jestli je to dobře nebo ne, ale asi si dovolím tvrdit, že to funguje.

Co se týče mé výuky, během týdne mě hodiny tělocviku začaly lehce nudit, a tak jsem se rozhodl během týdne navštívit více předmětů, které mě zajímaly, a to hodiny robotiky, elektrotechniky a matematiky. Díky jedné ochotné třídě jsem obdržel 31 vyplněných Google dotazníků, které jsem zde chtěl získat a dva studenti z nich byli dokonce tak nadšení, že si se mnou byli i ochotní popovídat o všem možném a zejména jeden z nich mi objasnil pro mě záhady španělského školního systému.

Za týden se nedají pochopit všechny složitosti systému a ani si udělat správný obrázek o výhodách a nevýhodách jednotlivých předmětů. Co se ale dá navnímat, je nátura lidí a co musím o Španělech, které jsem potkal, říct, že jsou velmi milí, ochotní, pozitivně naladění a komunikativní lidé. A i když někdy anglicky nehovoří plynně, snaží se domluvit. 

Jsem neskutečně rád, že jsem mohl tento týden absolvovat a rozhodně to pro mě byla velká životní zkušenost. Nakonec ještě poslední informace. Na španělských školách nemají na záchodech toaletní papír. Neptejte se mě proč, ale prostě tam není…

Matěj Sojka, 8.A